Cyklojízda: Dolnorakouské vinařské stezky

Trasa: Brno - Hrušovany n. J. - Znojmo - Retz - Laa a. Thaya - Staatz - Poysdorf - Břeclav
Počet dní: so-út (3,5 dne)
Počet kilometrů: 255, 69 km
Zátěž: střední


Pokud nevíte co je to tachometr, špice, galusky, gelové sedátko nebo shimano, tak ani dál nečtěte. Tohle nebude ani tak zábavný post (ale budu se snažit:) jako spíše informativní. Před touto cestou jsem totiž zjistila, že existuje na internetu pouze minimum tipů, kam se na kole vydat za hranice ČR. Nechť je tento post inspirací pro další milovníky cyklistiky. A až si tu trasu někdo ujedete, určitě napište své zážitky:)) Nuže:

1. Den: Brno - Znojmo (40, 81 km)
Objednejte si na takovou cestu vždycky nějaké lepší počasí. My jsme se na to vysraly, díky čemuž celé sobotní dopoledne propršelo. Z Brna se dá do Hrušovan vydat bezvadně vlakem. Osobák jezdí ráno i v poledne, a v Hrušovanech jste za hodinku. Cesta do Znojma je ale poněkud komplikovanější. Na České straně nejsou cyklostezky značeny až tak dobře jako v Rakousku. Vydat se musíte směrem na Nový Šaldorf, přes Hevlín, Vrbovice. Bohužel my jsme se v poslední fázi naší cesty napojily na hlavní cestu, která do Znojma vede. Kolem spaříte řadu křížků, řadu mrtvých zvířátek a tak vůbec. Rozhodně nedoporučujeme. Ve Znojmě na vás čekají krásné památky, osobitý styl a sklepení, do kterých se určitě vydejte. Pokud nevíte, jak na to, doporučuju ubytování u Dana Smoly v Penziony U Kuželužny (je tam moc hezky, levno a majitel vás tím podzemím osobně provede:).

2. Den: Znojmo - Retz - Laa a. Thaya - Staatz - Wultendorf (76, 71 km)

Stačí, když se ze Znojma vydáte nějak kolem desáté (máme to ověřené, neboť jsme se rozhodly zajít si pěkně nakoupit do Kauflandu a posnídat u koupaliště a jakési baziliky. Já si navíc ještě koupila obvaz, načež mi paní v lékárně řekla, že mi to sice pomůže, ale nesmím to přehánět. Prý se mi může odkrvit noha a lékaři ji pak budou muset amputovat. Dostala jsem více informací než jsem chtěla. Možná by mohli k obvazu dávat příalový leták....)

Cesta do Retzu je příjemná (více méně). Ještě příjemnější je, když překročíte hranice. Cesty jsou mnohem víc upravené a trávníky udržované. Za okny kvetou muškáty a na silnicích nic nejezdí. Až do Retzu vede od hranic stezka Chardonnay. Žádné bílo víno tam ale není. Nám ovšem stačilo výborné červené:) Na Retz jsem se docela těšila. K mému úžasu to zase tak ohromné místo nebylo. Nicméně tam bylo celkem příjemně.

Cesta z Retzu je poněkud komplikovanější, neb není zcela přesně značená. Táákže, musíte se vydat na Kleinriedenthal, do Jetzelsdorfu. To je podivná ves kousek od dálnice na Hatě. Je malebná, není tam ani jeden dům, ale strašně moc sklípků. K našemu údivu tam nebyl ani jeden obyvatel či kolemjdoucí. Měli tam ale pitnou vodu (na dočerpání) a dobrý trávník na čůrání :))

Pak se cyklista musí vydat do Haugsdorfu, kde rostou na náměstí megagiga velké hrozny. Kupodivu tam normálně jsou, nikdo je nesesbírá ani nesežere (tedy až na nás dvě:). Další cesta pokračuje do Seefeldu (je to krapet do kopce, ale dá se to zvládnout. Cestou, po které nikdo nejezdí, potkáte strašně moc zvířátek. My viděli zajíce, hraboše, myšky, bažanty, káňata, no paráda). Pa musíte pokročit to Grosskadolzu a šup po zelené stezce až do Laa.

V tomhle městečku byly zrovna traktorové slavnosti, takže obvykle prázdné náměstí bylo plné zemědělců a dalších podivných lidí. Nakonec jsme se dostaly až do hospůdky, kde obsluhovaly Češky. Ty nám výborně poradily, jak se nejrychleji dostat do Staatzu. V tomto směru radím po cestě, a né po stezce. Cesta je hezká, jezdí po ní minimálně aut a ubíhá rychle. Staatzu dominuje podivná hrad, který se tyčí až z dálky. Naše cesta ale končila až o dva kilometry dál, ve vesnici Wultendorf. Doporučujeme penzion Hildy Kober. Krásné útulné místo. V rozkvetlé zahradě nás čekal pokojík s koupelnou i veškerým vybavením. K tomu všemu nepřekonatelná snídaně.



3. Den: Wultendorf - Mistelbach - Poysdorf - Wultendorf (68, 71 km)

Je to okruh, který vyhovoval našim požadavkům - čili málo kopců, hodně vína, příjemné pohledy do krajiny. A to se povedlo. Začátek je ale trochu těžší. Z Wultendorfu musíte vyjet do Loosdorfu po cestě, která se mezi kopci docela slušně vlní. (Pokud jste nasraní na práci, jako jsem v té chvíli byla já, jde to mnohem lépe:). Celou dobu jedete po žluté vinařské trase Neuburger, ale řeknu vám, že zase dobrou polovinu cesty vinice neuvidíte:). Neuburger vás dovede až do Asparnu, z něhož je to do Mistelbachu už jen kousínek. Z Mistelbachu se dá vydat buď po modré Blauburger okruhem zpět do Staatzu, nebo po oranžové Sylvaner opačným směrem. Sylvaner jsme zvolili za optimální řešení, protože ta druhá cesta vedla skrz hory. Ne že bychom si na ně netroufly, ale chtěly jsme přece jen vidět ty vinice:)


Na trase uvidíte kromě lahodného vína všelicos - vrtule elektráren, houfy uschlých slunečnic a spoustu kukuřice. Po příjemných asfaltových stezkách nepotkáte nikoho a v Poysdorfu jste za chvíli. Tohle město ale za moc nestojí. Doprava je tady dost šílená. Navíc jsme zjistily, že Poysdorf prostě nemá náměstí. Marně jsme se ptali místních, ale nikam nás nedokázali odkázat. Centrum pro ně prostě byla ta hlavní cesta, kudy jezdily tiráky. Natrefily jsme tu ale opět na příjemnou hospůdku Pizzerii Ba ..cosi. Taky tam obdluhovala Češka. Navíc další stezka vede přímo odtud. Do Staatzu stále po Sylvaner, pouze v městečku Ameis je nutné odbočit na hlavní cestu ve směru na Staatz.



4. Den: Wultendorf - Poysdorf - Reintal - Břeclav (70, 1 km)

Začátek trasy se může zdát rochu nudný, ale nám to celkem uteklo. Když šlápnete do pedálů, v Poysdorfu jste za 45 minut. Z něj je pak nutné vydat se po cestě do Grosskrutu. V tomto městě se ale rychle zase napojíte na cyklostezku. Navíc tam mají psycho prodejnu aut, krásné náměstí kostela, kde je opět pitná voda, víno k ochutnávce a příjemné posezení. Další cesta směřuje po světle zelené Welschriesling. Ta vede do Altlichtenwarth, kde s k ní připojuje i klasická červená Lichtenštejnská cesta. Pěkné značení vás dovede až do hraničního města Reintal. Nutno podotknout, že poslední kilmotery jsou poněkud vyčerpávající. Ani ne strmostí, jako spíš nekonečností. Ve vedru si připadáte jako na poušti. Nikde nic, jen sklizené pole a dálka. Ale Reintal se přecejen objevil:)

Z něj se pak do Břeclavi dostanete po Lichtentejnské cyklostezce. Je trochu hůř značená než v Rakousku, takže pokračujte dokud to jde, neodpojujte se na hlavní cestu, jako jsme to udělaly my. Jet vedle houfu aut není vůbec nic příjemného. V Břeclavi je problém si někde zajít na kafe. Není to zovna kulturní místo, ale dá se něco najít. Zkuste restauraci poblíž koupaliště. My se ještě nadšeně vydali z Břeclavi do Podivína. Jen pozor na odbočku u Janova Hradu, abyste nejeli až do Lednice. A mimochodem první dva klimoetry stezky do Podivína je dost šílených. Není tam asfalt ani štěrk, ale velké kameny, což jsem jako trekcyklista moc nepřivítala.

Jo, v Podivíně se opravuje kanalizace, tak vás místní budou chtít navést jinudy k nádraží, ale dá se to zvládnout, tak na ně kašlete:) Podivín je dost podivný!


Doporučení: vzít si hodně musli tyčinek a dost velké láhve na pití. Při slunečném počasí doporučujeme opalovací krém sebou. A taky šátek na hlavu (tedy pokud jste takoví barbaři jako my a nemáte helmu), ať nemáte úžeh:)

To je vše přátelé, hodně šťastných kilometrů.

Mind the Gap (Bristol a Londýn)

Tohle sousloví jsem v Anglii slyšela asi stokrát. Před každou zastávkou, při každé zastávce a po každé zastávce. Vidět ho jde taky všude - místní si jsou asi dostatečně vědomi toho, jak trapně to zní, když se to furt opakuje, a proto tímto heslem zdobí všemožné suvenýry (hrníčky, nožíky, zapalovače, nejvtipnější mi přišly kalhotky:)


Swindon. This is Swindon
Do Anglie jsem se dohrabala složitou cestou. nejprve tramvají jedničkou na nádraží, pak busem z Grandu na Florenc. Pak busem (to už s Leničkou) z Florence na Ruzyň. A hurá na letiště. Tam nebyla ani noha. Vzhledem k tomu, že jsem si představovala letiště všelijak (dvacet let jsem tam ani nepáchla), ani mě to nepřekvapilo. Byl tam relativní klid, draho a strašně dlouho jsme tam čekaly. Dokonce tak dlouho, že nás stihla předběhnout na check-inu kupa lidí. A letadlo bylo malé a oranžové. Paní s ulízlým culíčkem nám ukázala, kde jsou únikové východy a pak se v průběhu letu pořád ptala "Have you got any Dobeš?" pořád jsme nechápaly, proč se na to ptá, až pak nám došlo, že jí jde o smetí, či co... (jakože rubbish).


V Bristolu je roztomilé letiště. Vyjdete z letadla přímo ven, projdete malou halou, vezmete kufr a buch - jste venku. Naše cestování ale po výstupu z letadla jaksi neustalo. Autobusemjsme se dopravily do centra Bristolu a pak vlakem do Swindonu. Tam nás čekal Petík. a taky Lionel, sympatický Francouz, který nás odvezl až domů. ten večer jsem si musela zvykat na angličtiu. Teď nemyslím na tu, kterou jsem slýchávala devět let ve škole. Moje pronounciation nebyla skvostná, nidko mi nerozumněl a já nerozumněla taky nikomu (krom Peti a Lenči tedy). Pozn.Po dvou pivech to bylo lepší:)




Swindon. V celé své kráse

Ráno bylo krušné. Nejen proto, že jsme celý předešlý den procestovaly, ale taky proto, že jsme si musely začít zvykat na několik typických anglických věcí - na anglickou snídani (to by zas nebyl až takový problém), na anglické počasí a odporný vítr, na anglické cesty (kde auta jezdí naopak), na anglické chodníky (kde se nejprve podívat vpravo a pak až vlevo). Ten den jsme obrazili pár obchůdků ve Swindonu, zjistili jsme, že Marks&Spencer je obchod pro duchny, a v důsledku jen čekali na baráku na kluky - Čechy, kteří za námi měli dojet z jiných anglických koutů. A dočkali jsme se. Kluci dorazili sice později, ale přece a Kris nám mohl ukázat, jaké krásy skýtají swindinské hospody. Ehm, žádné. Moc se mi tam nelíbilo. Navíc nemají dobré čepované pivo a nemají na sklenici ani zarážku centimetr pod okrajem (jak je normální), ale současně s koncem sklenice. Což vede k jedinému - rozlijete to.



Stonehenge aneb jak předkové zanechali kameny na dálnici
Kdybychom možná nejeli po kalbě, a kdybychom měli volant tam, kde ho měli všichni ostatní, nejspíš by mi nebylo ani blbě. Cesta na stonehenge byla šílená. Točila se mi hlava, chyběl mi kyslík a navíc jsme vůbec neměli páru, kde jsme. Kolem nás se mihotaly (píšu mihotaly, protože jsme jeli tak 120km/h a to člověk hodně z okolí nepochytí) louky, statky, ovce (byly to skutečně ovce?). Nakonec jsme přecejen dorazili na silnici, která měla vést až ke slavným šutrům v kruhu. A bylo to přesně tak. Stonehenge jsou u dálnice. je tam hluk a hodně aut a vprostřed toho všeho balvany. Nutno ovšem podotknout, že jsou moc hezké. A pokud se Angličanům podaří vytvořit u této památky tunely, asi to bude ještě hezčí...
London town
Díky šutrům na dálnici jsme do Londýna dorazili s trochou zpoždění. Kluci byli tak hodní, že nás hodili na Heathrow, na letiště. V tu chvíli jsme si říkali, jak je to supr, že jsme už skoro v Londýně. Ovšem to jsme ještě nevěděli, že pojedeme další dvě hodiny metrem, abychom se vůbec do toho podivného města dostali.


K našemu štěstí, bylo krásně. Když člověk vystoupí utrmácený z metra (které není metro, protože nejezdí v zemi. No nic.) a uvidí tower bridge a tower of london, hned je mu líp. Měla jsem na sobě dokonce jen tílko. V Londýně!!! V tom městě, kde je kosa jak cyp a hnusně.
Naše trmácení se skrz funkcionalistické a moderní centrum až ke katedrále svatého Pavla bylo trochu nekonečné, leč aspoň poučné. Konečně mi došlo, proč je Praha tak pěkná a tak vyhledávaná turisty. Má svou duši. V Londýně je už úplně jiná duše, moderní a ty staré střípky jsou tam rozházené jak drobky na stole.
Postupně nám ovšem docházel dech. Všude byla kupa lidí, prodírali jsme se metrem a výstupem z metra a ulicemi. Když nás tube vyhodil u westminsteru, jen jsme vylezli, udělali pár fotek a jeli pryč. Nu což, i tak se dají prohlížet památky. Situace se uklidnila až v momentě, kdy jsme se ubytovali v našem hostelu na Queen´s road (nebo street?). Hned před domem nám začínal Hyde park, tak jsme zvolili večerní procházku, už bez baťohů, pouze se svačinkou v ruce. Parkem, ve kterém všichni běhali jsme došli až k Buckinghamu (kde taky všichni běhali). Upřímně mi přišel palác nakřivo. A taky za ním stály podivné nehezké továrny.
Dalším parkem (kde opět všichny běhali) jsme se dostali až na trafalgar square. Večer byl na spadnutí, takže místo turistů se všude váleli jen mladí a opilí lidi. No a na noc jsme si nechali lahůdku - Picadilly circus a Soho. Tolik lidí, kteří se vydali pařit jsem snad nikdy pohromadě neviděla.

Ujšágirováďok (Na skok v Budapešti)

Ještě mě nejeblo. Ujšágirováďok je jediné slovní spojení, které jsem si z Maďarštiny zapamatovala. Znamená to prý "jsem novinář". Ale taky to může znamenat "jsem úplná kráva", jenže mi to nikdo nemůže přesně říct, protože nikdo neumí maďarsky.
No jo, nepíšu tady takové kraviny jen tak... S kolegyní Verunkou, přáteli Ondrou a Vláďou jsme se vydali na víkend do Budapeště. Na mě je, abych to popsala. Bojím se ovšem toho, že zase předběhnu Ondru a on se pak bude zlobit, že to nestihl dřív. Napíšu to strašně nudně abyste věděli (to bych asi neměla v úvodní stati říkat....), abych to Ondrovi aspoň nějak vykompenzovala.

Sobotní dopoledne
Obvykle v sobotu dopoledne spím. Nebo mám službu. Tuto sobotu jsem vstávala brzo, v rádiu zrovna hráli Gipsy cz, takže jsem s kartáčkem v držce a pruhovaném pyžamu tancovala po bytě. Pak jsem se zahlídla v zrcadle a zarazila jsem se. No, dejme tomu, že to nevypadalo až tak dobře, jak jsem zprvu předpokládala... U Grandu jsme se před devátou ráno sešli s Verčou a Ondrou a vrhli se společně do víru žlutého autobusu. Stačilo pár prvních minut, abychom zjistili, že více než polovina autobusu nemluví česky.. vlastně oni ani nemluvili, spíš po sobě řvali, hulákali, hvízdali, tleskali si, když něco vydařeného řekli. Marně jsme uvažovali, jaká je to národnost. Pak jsme objevili malu brožurku StudentAgency, ve které stálo: Portugalci jsou temperamentní, horkorevní, bezohlední a pokud přijedete do Portugalska, brzy zjistíte, že tamrozhodně není ticho. Nejvíce mi bylo líto naší stewarky, která střídavě upadala do mdlob a střídavě koulela očima jako leguán...


Sobotní odpoledne
Budapešť je velká, hodně tmavá, ušmudlaná a tak trochu připomíná ostravské Vítkovice. To byl můj první dojem, když jsme dorazili na nádraží Nyugati, kde jsme měli bydlet (jakože ne příno na tom nádarží). Byly tam řady bezdomálů, kteří spali na kartonových postelích a popíjeli něco, co ani nevím co to bylo, jak nechutně to vypadalo. A smrděli.

Náš hostel byl ale moc hezký. Vlastně jsem žádný jiný hostel nikdy neviděla, takže nevím, jak to tam vypadá, když je to hezké nebo škaredé. Byly tam prostě postele (moc postelí), dostali jsme povlečení a měli jsme tři koupelny na chodbě. A ty byly hezké. A obecně známo, baby jsou vysazené na čistotu v koupelně a na WC, takže já byla spokojená. Měli tam i toaleťák a vůni v plastovém pudýlku, hehe:)

No ale ruku na srdce, hostely nejsou k tomu, aby tam člověk trávil nějaký čas. Vypadli jsme stejně rychle, jako jsme přišli. Vláďa se chytil role průvodce a ukazoval nám postupně město. Musím říct, že Maďaři nemají vůbec vkus pro kombinace budov různé architektury. Vedle (nevím kolik) let starého opevnění bez problému jebnou moderní hotel. Vypadá to pak dost příšerně, ale oni si s tím asi moc hlavu nelámou...

Maďaři mají taky podivně kombinované dopravní označení. Ať děláte, co děláte, nikdy to podle mě nemůžete pochopit...


Maďaři mají super auta. To se musí uznat. No ne všichni samozřejmě. Ale vzhledem k rozložení kast ve městě to bylo ještě dobrý. Libujou si hlavně v BMVácích a pak taky v jeepech. Za to v podzemí jezdí něco, co jezdilo v Praze před 40 lety a co už Češi odstavili. Předpokládám, že si to pak Maďaři převzali z nějaké sběrny starého železa, postavili to na své koleje do podzemí a teď to vydávají za metro. Někde jim však vagony nevybyli, takže jim tam místo metra jezdí tramvajka. No proč ne...

Maďaři mají svoji speciální ulici, ze které jsem byla naprosto unešená. Je to něco jako stodolní v Ostravě, akorát se tam nekalí ani nenadává sprostě, nejsou tam poblinkané rohy a počůrané sloupy veřejného osvětlení. U nich jsou v celé ulici jen výtvarné galerie a malé hospůdky irského typu. Prochází tud spousta lidí, na ulici tam hraje živě muzika a srší tam intelektuální cosi, stejně intenzivně jako na nádraží Nyugati srší smrad z těch bezdomálů.



Sobotní večer
V Maďarsku mají bezva hospody. Jmenujou se TRÓFEA a vyznačují se něčím, co u nás nikdy být nemůže, protož by vlasník takové hospody přišel brzy na buben.V Trofee jsou sice číšníci a číšnice, ale jídlo vám nedonesou. To je totiž všude kolem ve velkých kádích a nerezových nádobách a v miskách a v nádobách a koších. V Trofee si u číšníka objednáte pití (jakékoliv včetně šampaňského) a pak si obíháte všechno to jídlo v nádobách a jíte co hrdlo ráčí. To vše za 4000 forintu, tedy asi 400 korun.

No, vypadali jsme zřejmě lehce nenažraně. Když jsme číšnici potřetí žádali o nové příbory (protože ty předtím jsme vypotřebovali), asi už to nebylo moc normální. Člověk se v takové restauraci chová trochu jako zvířátko. První spořádaně, na talíř si klade drobné kusy zeleniny, lehké porce masa a přelívá si to vše decentně jemnou zálivkou. Pak je mu to jedno.Čím více se blížila zavíračka, tím více jsme žrali. Všechno. Ryby, palačinky s náplní, rukolu (to zelené), polníček (to ještě více zelené), sušená rajčata s parmazánem, rajčata a olivy, dortíky, tiramisu... no bylo toho moc. A paknás vyhodili... vůbec se jim nedivím.


Sobotní noc
Představte si Eyes wide shut. Tak tenhle film se klidně mohl točit v lázních Rudas, které v Budapešti jsou. Jsou staré, oprýskané, dýchá z nich historie, je tam vedro a spousta vody. Člověk by řekl, že když tam jdete o půlnoci, natrefí tam na (podobně) opilé lidi jako jste vy. Ale všichni (až právě na nás) byli úplně střízliví. V Rudas mají speciální paní, která otevírá skříňky. Klíček tam nedostanete. Prostě si musíte zapamatovat číslo, které dostanete, a když ho zapomebete, tak ta paní všechny ostatní skříňky pootevírá a pozavírá, dokud si nepoznáte vlastní fusekle nebo trenále.


V hlavním bazénu je nejvíce lidí, kupodivu se tam nedějí žádné velké orgie. Taková pohoda. Kolem dokola jsou menší bazény s různě horkou vodou a v jiných místnostech je pak i sauna a pára. Kdyby si kluci nevzali do PETky tu zelenou, možná by z toho měli stejný zážitek jako my:)


A kdyby si nevzali kluci tu zelenou, možná by se nemohlo stát, že jednoho z nich v noci sexuálně obtěžoval borec na hostelu. Chudák Ondra.... A já si říkala, proč se v noci ta vedlejší postel tak strašně třepe... Nutno podotknout (na Ondrovu obranu), že ten borec neuspěl... Pouze Ondru během několika hodin stále a intenzivně odkrýval, aby na něj "lépe" viděl... ehm.



Nedělní den
Ne že by se nám už nechtělo nic dělat, ale... no nechtělo. Po krátké přestávce jsme stejně nakonec skončili v hospůdce. Na tamní zahrádce jsme si dali polívku i nějaká ta pivka. A naučila jsem se říkat EKS - jakože děkuju.

Maďarsko vlastně není vůbec šedé, ušmudlané a nepřipomíná Vítkovice. Je tam docela hezky. A mají tam spoustu lidí, kteří někde pracujou, aniž by měli co na práci. Třeba jako pana revizora, který se s námi prošel celým metrem, aby nás navedl na správnou linku... Ten pán se hezky usmíval, tak jsem mu řekla, že máme super protekci. A on se usmál ještě víc než předtím a řekl: no protection, but corruption.


A pak jsme odjeli...

Mia bella brutta Italia (Od severu k Pise)

Ten kdo neumí Italsky, ať si titulek přeloží podle svého gusta (věřím, že budou překlady značně rozmanité:). Nevím, jestli se mám vůbec pouštět do vyprávění toho, co se stalo uplynulých devět dní. Jednak proto, že mi blbě slouží paměť a nechci vás mystifikovat, jednak také proto, že z naší bandy nejsem jediný blogger, a tudíž je již všechno jednou sepsáno (viď Ondro?:). To by sice nebyl až tak zásadní problém, ovšem problémem se to stáva v okamžiku, kdy s tím člověkem, který věrně popsal vaše společné zážitky dřív než vy, veskrze souhlasíte. Nicméně se pokusím odlišit, pokud to bude moc stejné, tak vymažu odkaz na Ondrovy stránky ze svých linků, a tím to vlastně vyřeším raz dva:)).


Zásadních věcí bylo hned několik. Tou nejdůležitější určitě fakt, že vlastně nešlo o dovolenou. Ta je totiž podle definice dlouhodobá doba odpočinku poskytovaná zaměstnancům k regeneraci jejich pracovní síly. Nebyl to odpočinek, nestihla jsem zregenerovat svou pracovní sílu a rozhodně nešlo o dlouhodobý časový úsek. Vstávala jsem dřív než do práce, půl dne strávila v autě a zbytek na nohou někde ve městech, které většinou byly něčím unikátní. Večer se nepilo, nekalilo ani nezpívalo, ba co víc, spát se chodilo se slepicema. A ba co hůř, nikomu to nevadilo, nikdo se před usnutím nepřevaloval, nikdo nemusel počítat ovečky, protože každý vytuhl během pěti minut. Čím déle jsme v Itálii setrvávali, tím hůř se vstávalo a tím lépe usínalo.


Na druhou stranu si mohu odškrtnout jednu evropskou zemi, kterou už ani vlastně nemusím navštívit. Viděli jsme toho za 9 dní tolik, že se sama divím, jak se to dá stihnout:


Základní tábor 1. (Lignano)
Sem jsme se doštrachali po dlouhé cestě přímo z Čech. V malém městečku se tu zvedl počet obyvatel asi tak sto krát. Za všechno mohl přihlouplý italský svátek Nanebevzetí Panny Marie, který mne v Itálii přivedl k šílenství už jednou, před třemi lety. Už tehdy jsem věděla, že v období od 10. do 15. srpna sem nikdy nepojedu. Ejhle, jela jsem. A bylo to horší. V kempu, kde podle mne neexistovalo žádné volné místo, nám řekli, ať si nějaké najdeme. Našli jsme, spali jsme mezi auty a dalšími stany a jejich šňůrami na prádlo, a na cestě. Všichni se na nás otráveně koukali, aniž by si na chvíli připustili, že my za těch pár centimetrů čtverečních platíme stejné peníze jako oni za své velké prostory. V Lignanu jsme strávili jeden krásný válecí den u moře, které bylo spíš kalné než čiré, ale mělo výborné regenerační účinky.


Úterý patřilo Benátkám. Už jak jsme se k městu mostů a kanálů blížili, měla jsem divný pocit v žaludku (takový očekávací). Mé radostné očekávání přehlušilo mírně parkování, jelikož do Benátek auta nesmí, tudíž si z toho místní parkovičáci dělají super bussiness. Platili jsme 20 Euro za auto... Musím přiznat, že Benátky jsou nádherné. Nesmrdí, těch holubů je hodně jen na Náměstí Svatého Marca a jsou kouzelnější než na pohledech a v televizi (což je co říct!). Kdyby najednou zmizeli z Benátek všichni lidi a ten zbytek holubů, nemělo by to chybu.


Základní tábor 2. (Rimini)
Představte si Love parade bez lesbiček. Takhle vypadalo centrum Rimini. Nagelovaní hoši v růžových tílkách, kteří se vzájemně poplácávají po zadku a hladí se na krku. Chtělo se mi blít. Musela jsem to neustále komentovat (čímž jsem lezla všem mým blízkým na nervy. Což v důsledku ani tak nevadilo, neboť při středě jsme si vzájemně lezli na nervy už všichni). Rimini je město velké jako Ostrava, kde je přes 150 uzavřených pláží a jedna volná, pro normální lidi, jako my. Je tam taky jen jedna hlavní cesta, která ovšem neslouží jen autům, ale také lidem, vozítkám, kolům, motorkám, mopedům, kočárkům a autobusům. Po této cestě se přijíždělo k našemu campu. Jeli jsme asi 5km/h a zjistili, že v campu je plno. Nakonec se nad námi slitovali a přidělili nám pitch (plochu pro stan). Bylo to po Lignanu tolik místa, že jsme celí zmatenínevěděli, jak se rozestavět a tu plochu zaplnit. Středu i čtvrtek jsme strávili na pláži. Středeční noc totiž patřila clubu Chic, kde pracuje jedna Vláďova kamarádka Linda. Linda měla krátkou minisukni a vysoké podpatky a dávala klukům pivo zadarmo (ušetřili za každé 5Euro). Bylo jasné, že se nepůjde brzy spát a že se ani nebude brzy vstávat. Já a Lenka jsme se na kalbu také těšili, ale prostory clubu Chic, které spíš připomínaly bordel než taneční club, nás příliš nenadchly. Šly jsme spát brzy a brzy jsme vstávaly, abychom mohly brzy k moři. Bez ostatních.


Čtvrteční večer, kdy už většina vystřízlivěla, patřil San Marinu. Státečku, které ačkoliv bylo jen kousek od Riminni, a ve kterém žila spousta Italů, vůbec nebylo italské (zaplať pánbůh). Bylo to klidné místo, s kamennmi uličkami, kamenným hradem, vstřícnými lidmi, prodavači, kteří uměli česky, hezkýma chlapama, kteří nevypadali jako buzny a krásnou přírodou. Možná to bylo nejhezčí místo, kde jsme byli. Tedy pro mne.


V pátek jsem překonala sama sebe. Ve všech směrech. Vyrazili jsme do Mirabilandie. Místa, kde většinu času letíte hlavou dolů, padáte do vody, z kopce, zvedá se vám žaludek, točí se vám hlava, puká vám srdce, adrenalinu máte tolik, že byste ho mohli rozdávat. A za to všichni návštěvníci platí 25 Euro. Za to, že tu klidně můžou umřít! Bylo to pod mé chápání, ale pak mi to došlo. Musíte to zkusit na vlastní kůži a pochopíte, že adrenalin je prostě droga. Před prvním sešupem po jedné z extrémních atrakcí nazvané Columbia a Discovery (už jen ty názvy ve mě vyvolávaly otřesné pocity), jsem chtěla utéct. Svíral se mi žaudek i hrdlo, koukala jsem na varovnou ceduli, že to není pro slabé povahy, na kluka předemnou, který po absolvování jízdy vypadal, že omdlí. Když jsem se zabořila do sedačky a přikurtovali mne k ní, uviděla jsem další ceduli. Stálo na ní, že musímm mít hlavu rovně, jinak mi bude na temeno hlavy tlačit 3G a omdlím. Tradáááá. Přežila jsem to:) Neomdlela jsem ani se nepoblila a dokonce zvládla i největší atrakci KATUN. Nechali jsme se fotit přímo za jízdy, takže se pak těště na obrázky:)


Základní tábor 3. (spaní u hřbitova v San Gimignanu)
Tady vlastně nelze mluvit ani o základním táboře, neboť jsme zde dorazili až později večer, když jsme všechna místa objeli. Cesta do Toskánska byla krásná. Toskánsko celé je vůbec krásné, plné vysokých ostrých stromů, vinic, kamnných domů a kopců. Po cestě do poetického San Gimignana jsme zastavili v kmenném měste jen se dvěma ulicemi - v Monteriggioni. Italové od gelu zmizeli, masoví turisté obtěžkáni slunečníky a poduškami taky. Starousedlici vypadali vstřícně a mezi turisty jste našli hlavně Francouze a Angličany.


Z Monteriggioni jsme původně plánovali dojet do campu. Pán na recepci byl ale taj protivný (a naše ponorka se začala stále častěji vynořovat na povrch), že jsme se při vyřizování ubytování všichni dohádali. Nakonec jsme předstírali s batohy na zádech, že si jdeme obhlídnout místo na spaní. V batohu jsme měli každý ručník a mýdlo. byo rozhodnuto, že s ebude spát venku, ale chtěli jsme si dát sprchu. Rozhořčený recepční za námi přijel na motorce a vyhnal nás z campu. jsme Tchechishe Sweine. haháááá.


Na večer jsme se vydali do blízkého San Gimgniana, podle kterého Američani vytvořili Manhatan. V tomto městěčku kdysi bývalo na 70 kamených čvercových věží, které měla každá větší rodina. Prý to fungovalo proti pouličním šarvátkám (asi začneme stavět:). Dnes jich tam je sice jen 14, ale to místo má pořád svou atmosféru. Každopádně, tady už dvojčata stojí několi stovek let:))
Večeři jsme si dali na vyhlídce a kameném zábradlí. Popíjeli jsme pivo a vodu a pojídali pizzu, která je v celé Itálii tím nejlevnějším pokrmem (tolik pizzy, kolik jsme jí sežrala za poslední týden, jsem neměla za poslední dva roky). Noc byla zajímavá. Kluci si vyhlédli místo přímo naproti podařeného campu, u hřbitova. Hřbitov to byl malinký, s několika hroby, s márnicí a jakousi další minibudovou. Musím říct, že mi nědělalo moc dobře, že tu budeme spát pod širákem. A taky mi nedělala dobře představa, že když nás někdo chytí, může nám nasolit pokutu 100 Euro. V noci jsme se každou chvíli vždycky vzbudili. Bylo vtipné pozorovat, že vlastně nikdo pořádně nespí. Ráno na nás padla rosa (ovšem trochu jiná rosa než u nás v ČR. Tady to spíš vypadalo, jakoby na nás někdo vylil kýbl vody). Výhled se svítáním byl nádherný. Ostřílený Ondra dokonce našel v přívodu elektřiny klíč do toho hřbitova. Tekla tam voda, tak jsme si na hřbitově ráno všichni umyli chrup:).


Základní tábor 4. (běkde mezi Florencií a Pisou)
Ráno po hřbitovní noci jsme dorazili do Florencie. Města, na které jsem se těšila skoro stejně jako na Benátky, ale které mne neuchvátilo. Ve Florencii je jeden Dóm (je jich tam víc, ale ten jeden je největší a kvůli němu tam všichni jezdí), a zahrady. Jsou tam sochy slavných lidí, kteří ve Florencii žili (třeba Americo Vespuci, Niccholo Machiavelli, Leonardo da Vinci a další). taky je tam kopie slavného Davida s pindíkem, ze kterého dělají všichni hrozně přehnanou podívanou a bussiness (myslím z toho pindíka, ne z Davida. Můžete si koupit pindíka na pohledu, trenky s pindíkem, hrnek, který bude mít místo ucha pindíka). Možná mne Florencie tolik neuchvátila i rpoto, že už jsme byli opravdu unavení. Při té únavě jsem zjistila, že naše společná ponorka už úplně kompletně vyplavala na povrch a že tam bude viset až do našeho odjezdu. Hádali jsme se, vyjížděli na sebe z naprosto banálních a nepochopitelných důvodů. Říkala jsem si, že trávot takhle čas s úplně neznámými lidmi, asi bychom se povraždili. Taky mi došlo, že v krizových situacích nejlépe poznáte člověka...


Noc jsme tedy strávili někde mezi Florencií a Pisou, abychom to ráno do Pisy neměli daleko. Bohužel poslední noc si počasí asi řeklo, že jsme měli celou dobu až moc hezky a pěkně nám to osolilo. Začalo lít. Ti, co spali pod širákem stavěli pod mohutnými kapkami stan, my ve stanu jsme se tlačili k sobě, aby nám neprotekla podlážka a stěny. Ráno bylo všechno mokré... To, co nesmrdělo zatuchlinou z cesty, teď smrdělo zatuchlinou z deště.


Odjeli jsme do Pisy a přeháňky nás vytrvale doprovázely. Pisa ale stála zato, i když u ní pršelo. něco tak křivého jsem v životě neviděla a absolutně nedokážu pochopit, jaktože ten barák ještě stojí. 4,5 metrů šejdrem se totiž vážně pozná:) Nahoru jsme se ale nedostali, krom toho, že z avstup chtěli 15 Euro, volná prohlídka byla až o nějkaých 5 hodin později...
Z Pisy jsme měli dojet až k Lagu di (něco), ale počasí nás prostě chtělo vyhostit z republiky, tak jsme se rozhodli, že mu nebudeme stát v cestě a z Dolomit jsme pokračovali rovnou domů. Myslím, že většina z nás byla ráda. Chtěli jsme domů, chtěli jsme si přestat všímat jeden druhého, chtěli jsme přestat za vším hledat problém, chtěli jsme být chvíli sami, užívat si klidu, dělat to, co chceme jen my a nemuset se nikomu podřizovat. Chtěli jsme se přestat bát něco říct, zase si jen užívat a vidět se, až na to budeme mít náladu. A Ondra to vystihl dobře, už teď je mi smutno po všech, a těším se na pátek.... Jen bych teď potřebovala odjet na tu dovolenou:)